ŠIKANA! Všichni si coby rodiče přejeme, aby se našich dětí netýkala. Vůbec!
Věříme… že naše dítě nikdy nebude agresorem.
Doufáme… že naše dítě nikdy nebude obětí.
Nechceme… aby naše dítě vůbec bylo někdy něčeho takového svědkem.
Přesto se to děje. Dnes a denně. V desítkách kolektivů. Jak tomu můžeme zabránit?
Přináším rozhovor s členy týmu projektu Nenech to být – organizaci, webové platformě a mobilní aplikaci bojující proti šikaně a vylučování z kolektivu na školách po celém světě. S podporou MŠMT a odborníků přináší efektivní způsob odhalování těchto problémů často už v jejich zárodku.
Jak Váš projekt pomáhá?
Nenech to být slouží jako online anonymní schránka důvěry na školách po celé ČR i ve s větě. Děti, rodiče, mlčící většina, ale i oběti samotné se tak mohou se svým trápením svěřit a zaslat tuto informaci školou pověřeným osobám, kterými je obvykle metodik prevence či výchovný poradce. Ti by již měli vědět, jak s oznámeními pracovat a dítěti se pokusit pomoct. Postupně také testujeme rozšířenou verzi, kde se jednotlivými případy zabýváme individuálně i my, a ve spolupráci s externími organizacemi a profesionály škole můžeme poradit.
Slovo šikana se dnes používá velmi často. Kde je ta hranice, co ještě není šikana a co už je? Dá se šikana nějak přesně definovat?
Je pravda, že slovo „šikana“ děti používají při mnoha situacích, kdy se o šikanu rozhodně nejedná. A samotná hranice mezi šikanováním a škádlením není vždy jasně zřetelná. Pokud ale žák není schopný škádlení opětovat, bránit se mu a zastavit ho, cítí se při tom bezradný, bezmocný a škádlení stále pokračuje, pak toto chování přerůstá v šikanu.
Charakteristika šikany je uvedena v Metodickém pokynu k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních a jasně určuje znaky šikany, tedy – šikana je agresivní chování ze strany žáka vůči žákovi nebo skupině žáků či učiteli, v čase se opakuje, chování je vědomé, záměrné, úmyslné, s cílem ublížit. Často se vyznačuje i nepoměrem sil.
Jak je to s kyberšikanou? Týká se výhradně jen starších dětí?
Stále mladší děti mají přístup k internetu a sociálním sítím, proto se s tímto fenoménem můžeme setkat i na prvním stupni základní školy.
Když už jsem zmínila hranice – děti často říkají, že nechtějí žalovat. Jak jim vysvětlit, co je žalování a co ne?
To je velice těžká otázka. Definice pojmu žalování a jeho význam v daném kontextu lze jen těžko zobecnit. Vždy je potřeba nahlížet na každý případ individuálně. Proto bych nerada používala pojem žalování, je důležité, aby děti upozornily na to, co se děje i s ohledem na své osobní bezpečí a bezpečí spolužáků. Děti by měly vědět, že pokud znají informace, které mohou zabránit v tom, aby někomu jinému bylo ubližováno, neměly by si je nechávat pro sebe. Naopak je potřeba je pochválit, že našly odvahu a sílu přijít a sdělit tyto závažné skutečnosti.
Šikana ve třídě – je to problém jednotlivců nebo celého kolektivu?
Myslím si, že pokud se šikana ve třídě objeví, obvykle se to, dříve nebo později, stane záležitostí celého kolektivu. Aktivně se může týkat jedinců – jeden agresor vůči jedné oběti. Ale tzv. mlčící většina, tedy děti, které o tom ví, jsou vždy její součástí.
Je tedy důležité, jak se k tomu celý kolektiv postaví?
Jednoznačně. Může se stát, že se pár jedinců, tzv. zdravé jádro třídy, postaví na stranu oběti a chování agresora odsoudí, zastaví. Ten pak ztratí zájem, když vidí, že tím nic nezískává, že se zadostiučinění nedostává a agrese nechá. Nebo naopak – většina ve třídě dělá, že nic nevidí, že se jich to netýká, agresora mohou krýt, i když se učitel snaží situaci řešit. A to z různých důvodů – např. oni sami nechtějí být terčem šikany, nebo již přijali normu agresora a toto chování jim připadá normální. Tento přístup pak může mít fatální následky.
Jak má na podezření šikany reagovat učitel? A jak má reagovat, když nemá o šikaně ve své třídě ani tucha a najednou mu některé z dětí tajně sdělí, že je ve třídě někdo šikanovaný?
Hlavně v klidu a s rozmyslem, nejednat unáhleně a impulzivně. Třídní učitel není na řešení situace ve třídě sám. Má možnost se obrátit s prosbou o pomoc na kolegy ze školního poradenského pracoviště, jehož tým tvoří metodik prevence, výchovný poradce, speciální pedagog, případně školního psychologa, pokud ve škole pracuje. Vždy by měl také informovat ředitele, co se děje.
Je potřeba odhadnout závažnost situace a následně podle předem stanoveného postupu jednat. Je nutné provést rozhovor s těmi, kteří na šikanu upozornili, samozřejmě také s obětí, najít vhodné svědky situace. Velice důležité je dbát na ochranu oběti a její bezpečnost, tudíž vést rozhovory individuálně. Nikdy se nesmí stát, že dojde ke konfrontaci oběti s agresory či společnému pohovoru agresorů a svědků. Výstupem z jednání pak může být např. intenzivní práce s celým třídním kolektivem k ozdravení vztahů ve třídě či třídnická hodina, na které budou žáci obeznámeni s výsledky šetření. Škola má také možnost postupovat dle vytvořeného sankčního řádu, kdy mohou např. uspořádat výchovnou komisi s agresorem a jeho rodiči či přistoupit ke snížené známce z chování.
Škola může požádat o pomoc odborné pracovníky z pedagogicko-psychologické poradny či střediska výchovné péče. Může s nimi zkonzultovat, jak správně postupovat, přizvat je k práci s třídním kolektivem apod.
A když vezmeme školu jako celek, jak by se měla škola k šikaně postavit? Jaké by měly být postupy?
Škola by měla být hlavně transparentní a dávat jasně najevo, že agresivní chování nebude tolerováno. Měla by se snažit vytvářet ve škole takové podmínky, které minimalizují rizika vzniku šikany. Pedagogové by měli být proškoleni, jakých signálů si všímat, aby šikana ve třídě byla včas odhalena a zastavena. Je dobré zapojit i nepedagogické pracovníky, např. školníka, kuchařku, kteří se mohou pohybovat v místech, kde se šikana může odehrávat – toalety, odlehlé chodby, šatny, jídelna, apod. V některých třídách bývá přítomen i asistent pedagoga, i ten může být nápomocný při odhalování šikany.
Každá škola má vytvořený preventivní program školy, jehož součástí je i program proti šikanování, což jsou základní dokumenty v primární prevenci, kde je uvedeno, jak předcházet tomuto rizikovému chování. Jsou tam i zpracované kroky, jak postupovat, když se ve škole šikana objeví. Je dobré mít tento krizový scénář po ruce a najít si tam, co dělat. Pomáhá to rychleji se zorientovat v této stresové situaci.
Jak mám tedy jako rodič postupovat, když vím (nebo mám podezření), že je mé dítě ve škole šikanováno? A když to škola neřeší? Rodiče si někdy stěžují, že škola věc zamete pod stůl.
Pokud jako rodič vím, že je mé dítě ve škole šikanováno, je důležité zachovat klid a jít řešit situace s třídním učitelem. Cílem setkání by mělo být nalezení společného řešení, pokud rodič bude obviňovat učitele, že za to může, moc to situaci nepomůže. Třídní učitel může využít možnosti zmíněné dříve, tedy obrátit se na kolegy ze školního poradenského pracoviště – metodika prevence, školního psychologa, apod. Pokud není rodič spokojený s řešením, či se nic nemění, obrací se následně na ředitele školy a trvá na přešetření a jasném stanovení postupů a výsledků. Pokud ani poté není spokojen s postojem školy, může se obrátit na Českou školní inspekci nebo pracovníka školského úřadu a dát podnět ke znovu posouzení.
Co si myslíte o tvrzení některých škol, že u nich se šikana nevyskytuje?
V takovém případě jsou s velkou pravděpodobností dvě možnosti – buď taková škola o šikaně neví, nebo dělá, že o ní neví. Vždy je důležité si kriticky připustit, že škola je živý organismus, ve kterém je spousta potenciálních agresorů i obětí a přistupovat k tomu organismu ostražitě a být na pozoru. A vytvářet takové prostředí, které minimalizuje rizika vzniku šikany. Nikdy však škola nemůže zaručeně zajistit, že se šikana nevyskytne, jako to podrobně uvádí doktor Kolář ve své knize s vypovídajícím názvem Skrytý svět šikanování na školách.
A závěrem nejdůležitější otázka:
Co byste poradili dítěti, které je terčem šikany a bojí se to někomu říci?
Cílem prevence je, aby každé dítě vědělo, kam se může obrátit o pomoc – jsou tu pro něj rodiče, učitelé, také může využít např. aplikace Nenech to být, Linku bezpečí apod. Rozumím obavě dítěte, že se bojí, že se mu agresor pomstí a vše bude ještě horší, pokud to oznámí a začne se problém řešit. Možná mu tím agresor i vyhrožuje a drží ho tak v šachu. Proto je velice důležitý postoj školy i rodičů. Dítě by mělo vědět, že nikdo nemá právo ubližovat ostatním a že pokud se tak stane, bude se to ihned řešit. Je také nesmírně důležité, aby i rodiče i učitelé byli vnímaví k varovným signálům a všímali si, že dítě není v pořádku, že se chová jinak – je zamlklé, vystrašené, uzavřené, ostražité, ráno ho bolí hlava, břicho. Ve školách bývají schránky důvěry, kam se může oběť šikany i anonymně obrátit o pomoc, napsat v jaké situaci se nachází.
I projekt Nenech to být nabízí obdobnou možnost anonymního upozornění na to, co se děje, navíc mimo prostory školy, v prostředí, kde se dítě cítí bezpečně.
V návaznosti na Vaše otázky bych rád zdůraznil právě onu anonymitu, díky které se děti nemusejí ničeho bát. Co se žalování týče, ani to není nutné. Dítěte se totiž nutně neptáme na agresora, ale primárně na oběť. Je pak na žákovi, jaké všechny informace se rozhodne skrz NNTB sdělit.
Tereza Barnatová & Jan Sláma (spoluzakladatel) z Nenech to být https://www.nntb.cz/
