Potkala jsem po dlouhé době jednu kámošku „taky-učitelku“. Slovo dalo slovo a už jsme spolu seděly v jedné útulné kavárničce a míchaly si latečko.
„Jarko, znáš metodu sfumato“?
„No jasně… proč se ptáš?“
„No a znáš osobně někoho, kdo touto metodou učí?“
„Hmm, vlastně ne. Proč?“
A Hanka spustila své story o tom, jak ji tato metoda nadchla a že ji chtěla zavést na škole, kde už léta učí. Ředitelka ji poslala do háje, že na její škole se nebudou novoty zavádět a dál se budou tamější děti učit číst klasikou ověřenou desetiletími. (Znáte tu hlášku z Románu pro ženy, že? „Je to úspěšně fungující model prověřený stovkami generací, tak se ho do prdele nesnaž měnit!“ Mně při jejím vyprávění okamžitě proletěla hlavou.)
Hanka se však ptala dál: Může to tedy vyzkoušet aspoň s dětmi, které mají potíže s klasickou metodou? NE! Prostě nějaké sfumato prý ať si klidně zkouší, ale na jiné škole.
Hanka tedy obešla pár škol v jejím okolí, jenže nikde touto metodou neučili a ani neměli zájem začít.
…její příběh mě přivedl k zamyšlení…
Na školách se tak nějak vždy rozhodne, jakou metodou výuky se budou děti učit číst, psát a počítat. Můžeme tedy říci, že MY rozhodujeme. Jenže – kdo je to MY?
My – nejsou určitě rodiče. My – nejsou v mnohých případech ani učitelé. To MY je tedy NĚKDO.
NĚKDO (a po létech a s odstupem času se vlastně vůbec netuší, kdo to byl), rozhodne o tom, jaká metoda výuky čtení a počítání je na dané škole nejlepší pro tamější děti. Ty děti přitom NĚKDO vůbec nezná a ještě je ani neviděl. Ale už je předem rozhodnuto, co je právě pro ně ta nejúžasnější a nejlepší metoda. Zajímá NĚKDO vůbec názor učitelů? Mnohde ne.
A zajímají NĚKDO vůbec ti, kterých se to týká nejvíce? Tedy děti?
Zajímá se vůbec NĚKDO o děti?
„Jó, drahé dítě, tady se učíme touto metodou, tak ji respektuj. Nechápeš ji? Nesedí ti? Ale tak to je čistě tvůj problém!
Chceš se učit podle Hejného? Tak si jdi na jinou školu!
Nechceš se učit podle Hejného? No tak si jdi na jinou školu!“
Ale když už jsem narazila na hejnovku. Osobně jsem si vyzkoušela touto metodou učit. Mně se líbí, já se v ní vyžívala, bavila i děti. Tedy… ne všechny. Některé v logice tápaly, chtěly jasný postup a ne hledat řešení, které prostě neviděly. Naučit se jasně dané 4 plus 4 je 8 pro ně bylo lehčí, než krokovat na páse, nebo nedejbože různě šipkovat na pavučině.
Neexistuje prostě metoda a způsob, který by vyhovoval naprosto všem.
A tohle vede na další semafor s červenou!
Před dvěma lety u mě ve třídě byli na náslechu studenti Ostravské univerzity PdF. Řeč se zavedla i na způsob výuky matiky, které se právě zúčastnili. K mému naprostému úžasu jsem se dověděla, že se seznamují pouze s Hejného metodou.
Přijde vám toto v pořádku?
Neměl by mít učitel všeobecné znalosti a rozhled, aby dokázal dítě naučit bez ohledu na daný konkrétní postup nebo doporučenou metodu? (A to se oklikou opět dostáváme k tomu, co píšu na začátku…)
Neměl by mít učitel všeobecný přehled o všech dostupných metodách a umět tak pomoci dítěti, kterému daná metoda nevyhovuje? Jenže – kde se to mají učitelé naučit, když ne během svého studia, které je má dostatečně na jejich budoucí zaměstnání připravit?
Učí vysoké školy budoucí učitele opravdu hledat způsoby? Nebo jim jen diktuje: Takhle a nikdy jinak!? (A na věčné časy!)
Kam to naše školství tedy vede?
A když už mluvím o našem školství a jeho pomyslné cestě, nemůžu opomenout tolik diskutovanou inkluzi.
Inkluzi totiž považuji za další pomyslný hřebíček do rakve. Ve třídách má učitel hlavu v pejru z toho, aby splnil vše, co vyžadují IVP (individuální vzdělávací plán) a PLPP (plán pedagogické podpory) všech integrovaných žáků v jeho třídě. A těmto dětem se speciálními vzdělávacími potřebami musí věnovat tím pádem více času. A ten čas pak někde chybí, protože vyučovací hodina má jen 45 minut… a třeba právě taková matika se učí jen 5 hodin týdně…
Znám spousty skvělých učitelů, kteří učí rádi, mají úžasné hodiny plné pozitivní energie, ale školeními pak zaznívají jejich hlasy:
„Jo, tohle je super, ale na to prostě není v hodinách kdy…“
„Mám ve třídě integrovanýho kluka, kterej umí tak rozhodit hodinu, že kolikrát nestihneme napsat ani datum do sešitu…“
„Učím 28 dětí, z toho jeden s PAS, jeden s ADHD, 4 s IVP, 4 s PLPP. Mám se ve třídě rozkrájet? Ať si to ten chytrolín, co to vymyslel, přijde ke mě na hodinu vyzkoušet!“
Učitel by se musel několikanásobně naklonovat (a aspoň 3 klony by měly po nocích studovat speciální pedagogiku), aby se při dnešní situaci skutečně věnoval ve třídě stejně intenzivně všem a dle jejich potřeby. A ne, asistentka to fakt nevytrhne, byť se snaží sebevíc.
Čím dál více tak leží tlak za vzdělávání dětí na rodičích. Mnozí z nich však volají po zrušení domácích úkolů, že učit se děti mají ve škole a ne doma… a ano, mají pravdu, jenže…
A tohle vše do kupy začíná být pěkně zamotaný a začarovaný kruh.
Kdo na tohle vše doplatí?
MY! Naše děti! Budoucí generace pracujících.
Takže závěrem mého zamyšlení se mi hlavou honí jediná otázka – Co s tím? Tady už snad pomůže jedině překopat náš zkostnatělý systém a nezabíjet ho dalšími nesmysly. Povede se to někdy NĚKOMU?
Držme NĚKOMU palce! Musí napravit vše, co NĚKDO přepískl.
