Ráda chodím do zoo. A to natolik, že jsem ochotná si tam zajít klidně sama. Mám to do ní poměrně kousek, kávu tam dělají skvělou, tak proč tam nestrávit příjemné letní dopoledne.
Prošla jsem branou a zamířila k pavilonu slonů. Nedávno se tu narodilo slůně a prý už zpřístupnili celý pavilon. Než jsem tam došla, už jsem seděla s kelímkem kávy v ruce na lavičce u menšího dětského hřiště.
„Sedni si aspoň na chvíli na ten zadek. Najíš se v klidu!“ zaburácel mi za hlavou přísný hlas, načež vedle mě dosedla na lavičku energicky vyhlížející starší žena.
Záhy kolem lavičky proběhl asi osmiletý chlapec.
„Tadeáši, slyšel jsi? Ježiši, ať už je září, nebo z tebe zešedivím! Okamžitě pojď sem, já tě tu nebudu honit!“
„Já ale nemám hlad!“ protestoval chlapec, visící hlavou dolů z prolézačky.
„Pojď sem a najez se!“
„Nechcíííííí,“ volal klučina, zatímco fičel dolů po klouzačce.
„To tak odmlouváš i ve škole? No však počkej, paní učitelka tě tam zase pěkně srovná! Ta už se na tebe určitě chystá!“
Chjo! Tohle tak nerada slyším.
Marně jsem přemýšlela, jestli někde existuje učitelka, která léto tráví tím, že pročítá knihu s názvem: Jak srovnat po prázdninách Tadeáše v pěti krocích.
„Taky tu máte děti?“ to bylo na mě. Nadechla jsem se a snažila vykouzlit úsměv. Moc se mi do rozhovoru nechtělo.
„Ne, já už mám děti velké. Jsem tu sama. Chtěla bych vidět to narozené slůně.“
Paní si mě zkoumavě prohlídla a spustila monolog: „Hmm, jak tak na vás koukám, máte děti nanejvýše v pubertě, nicméně za pár let vás čeká radost jménem vnoučata. Máte se na co těšit. Ty dnešní děti, to je hrůza. Rodiče to neposlouchá, nás babičky už vůbec a ze školy to chodí s jednou poznámkou za druhou. Ani tam je neumí vychovat a zkrotit.“
Nadechla jsem se a na obranu českého školství jsem měla na jazyku větu, že ve škole se mají přece děti vzdělávat, ne vychovávat, natož krotit jako divá zvěř. Než jsem ale stihla otevřít pusu, paní pokračovala.
„I když musím přiznat, že učitelka je asi jediná, koho náš Tadeáš aspoň trochu poslechne. Přitom dcera s učitelkou vyloženě bojuje. Pořád ji vadí, že na klukovi něco má, přece ale musí sama vidět, že Tadeáš je jako z divokých vajec. Já teda tu učitelku obdivuju, mít našeho kluka na očích čtyři hodiny denně pět dnů v týdnu. Mně stačí mít ho tady na chalupě 3 týdny v roce a jsem z něj naprosto vyšťavená. Ta jeho učitelka musí mít svatozář. Se divím, že z něj nemá tiky nebo že ho ještě nepřizabila. Řeší to jen poznámkama, tak co se dceři nelíbí?“
Hlavou se mi honilo pár otázek, ale nahlas jsem neřekla nic.
Paní se na mě opět zkoumavě zadívala a bylo vidět, že se mě chce na něco zeptat. Vyšla jsem vstříc.
„Můžu Vám nějak pomoci?“
„Jééé, to byste mohla. Víte, nutně si potřebuji dojít na záchod, ale nechat to naše třeštidlo bez dozoru si netroufnu. On je schopný vlézt do lví klece. Přihlídla byste mi ho? Jsem tu hned.“ Ani nečekala na mou odpověď a vstávala už během dotazu.
„Jasně, není problém.“ „Jste moc hodná. Děkuji. Budu tu hned,“ a byla fuč.
Což samozřejmě zpozoroval Tadeáš. Seskočil z prolézačky a s tázavým výrazem došel za mnou k lavičce.
„Kam šla babička?“
„Jen na záchod. Počkáme tu na ni spolu, jo? Jmenuješ se Tadeáš, viď? Já jsem Jarka. Jak si užíváš prázdniny?“
Sedl si vedle mě, koukal na zem a začal klátit nohama, až se s námi roztřásla celá lavička.
„Ale jo. Babička má na zahradě velký bazén, tak se můžu potápět. Ale chybí mi tu Zdeněk. S ním by to byla větší sranda, ale mamka nedovolila, aby jel se mnou.“
„Zdeněk je tvůj kamarád?“
„Jo, chodíme spolu do třídy, je s ním sranda,“ začal se smát, „ve škole pořád něco vymýšlí, s ním se nikdy nenudím.“
„Takže se těšíš do školy?“
Sundal si malý batůžek a vytáhl svačinu. Zakousl se a odpověděl: „Jo, ale nikdo mi to nechce věřit.“
„Proč myslíš?“
Chvíli jen intenzivně kousal a pak se na mě podíval: „Neřekneš to mamce?“
„Ne.“
„Slibuješ?“
„Jasně, vždyť se s tvojí maminkou ani neznám.“
„Těším se do školy, protože mě to tam baví. Je tam sranda a máme hodnou paní učitelku. Jenže mamka si to nemyslí. Pořád říká, že je na mě zasednutá, ale není to pravda. Vždycky, když něco se Zdeňkem vyvedeme, tak si s námi o tom povídá. Nenapíše nám poznámku pokaždé. To udělá jen když už je to něco velkého, takhle to vždycky říká. A nikdy se na nás nezlobí dlouho,“ a zase se začal smát, „den před vysvědčením jsme se Zdeňkem vysadili dveře ve třídě. Nevím jak, prostě najednou samy spadly. Ale zrovna jsme se u nich prali, tak za to asi fakt můžeme. Paní učitelka se děsně zlobila, že jsme mohli někomu ublížit. Asi jo, ty dveře jsou děsně těžké. Tak nám napsala poznámku. Ale hned v tělocviku ze mě udělala kapitána. Nezlobila se už na mě.“
Najednou zvážněl.
„Jenže mamku ta poznámka děsně naštvala. Říkala pak babičce do telefonu, že půjdu od září do jiné třídy, protože paní učitelka na mě všechno svádí a pořád se na mě zlobí. Ale já nechci.“
„A mluvil jsi o tom s maminkou? Že do jiné třídy jít nechceš?“
„Jo, ale řekla mi, že o tom se mnou nebude diskutovat, že jsem na to ještě malý.“
„Takže jdeš od září jinam?“
„Ne. Na vysvědčení jsem donesl pochvalu za nejlepšího čtenáře ve třídě. Tak mamka řekla, že dá paní učitelce ještě šanci.“
…paní učitelka dostane ještě šanci… nevěděla jsem co na to říci. Nakonec jsem se na něj usmála a snažila se ho povzbudit větou, že příští školní rok bude určitě super. Tadeáš trochu sklonil hlavu a zamyšleně koukal před sebe.
„Snad jo. Aspoň kdyby mamka opravdu poslouchala, co jí říkám.“
Zadívala jsem se na toho malého blonďáčka vedle sebe. Najednou mi přišel o mnoho let starší.
Seděl vedle mě a intenzivně klátil nohama, až se s námi třásla celá lavička.
