Ukazuji rodičům,

 jak přežít

školní docházku svých dětí s úsměvem.

Propaguji myšlenku, že k přirozenému vzdělávání dětí je nutné zapojit nejen myšlení, zrakovou a sluchovou oporu i pohyb, ale hlavně – zábavu

Kdo jsem?

Jsem mamča dvou úžasných dcer, babička roztomilého vnoučka a manželka skvělého muže.

Jmenuji se Jaromíra Bednářová a povoláním jsem učitelka na 1. stupni.

A právě TOHLE by asi mohlo o mně shrnout naprosto vše. Být učitelkou – to už je přece diagnóza sama o sobě, jak se mnohdy dočítám od rádoby drsných přispěvovatelů internetových diskuzí.

Ale já teda začnu pěkně od začátku.

Samozřejmě jsem chtěla být učitelkou co má paměť sahá.  Zatímco jiné holčičky chtěly být zpěvačkami, princeznami nebo baletkami, já si posadila na postel všechny své plyšáky a panenky, položila před ně pastelku s kouskem papírku a učila  je číst a psát.

Má touha mě neopustila ani na druhém stupni, a přestože výchovná poradkyně demonstrativně omdlévala nad mým kádrovým profilem (a teď na sebe kapičku práskám věk), přece jen jsem se na tu prestižní školu, kterou  bezesporu střední pedagogická škola v té době byla, dostala.

Jenže puberta a jiné zájmy vykonaly své a já po maturitě najednou na vysokou jít nechtěla. Takže učit se nešlo, šlo se vychovávat do školní družiny.

Za pár let mi však začalo být přece jen líto, že jsem se vzdala svého snu z dětství tak lehkomyslně a ze dne na den jsem se rozhodla – našla jsem si místo učitelky na 1. st. a  podala přihlášku na  pedagogickou fakultu.

A tak jsem začala učit. Bylo fajn žít si svůj dětský sen.

Když se tak zamyslím, není to nadsázka, když o sobě řeknu, že škola je celý můj život. Koneckonců – jak jsem do ni v 5 letech nastoupila (ne, nespletla jsem se, to číslo opravdu JE správné; já opravdu započala školní docházku v 5 letech…za to já nemůžu, za to můžou moji rodiče),  tak jsem z ní nevyšla dodnes.

Vlastně jó, já hlava děravá, vyšla!

Jednou mě napadlo, že by nebylo špatné vyzkoušet si i jiné zaměstnání, třeba něco zcela mimo školství. Jen tak. Pro srovnání. A jak u mě bývá zvykem – prostě jsem to udělala. Odešla jsem tedy ze školy a začala pracovat v úplně jiném oboru, abych po roce  v zaměstnání s dvojnásobným platem i pracovní dobou zjistila, že mi výuka,  děti v lavicích a to vše kolem učení, prostě  chybí. A tak jsem se zase pěkně vrátila tam, kam patřím od svých 5 let – do školy!  

Ráda zkouším ve výuce nové věci, ráda hledám řešení, jak zaujmout opravdu všechny děti. Za posledních 18 let jsem tak díky mnoha školením a brouzdáním po zahraničních webech získala mnoho podnětů, jak na to a v praxi hned vyzkoušela, co funguje a co ne.

Během let se na mě stále více a více obracely mé kamarádky s různými dotazy ohledně vysvětlení učiva nebo nějakého fíglu, jak si něco lehce zapamatovat či procvičit.


Ale jak to předat i všem ostatním maminkám? 

A tak vznikl web Škola zvesela, kde prezentuju nejen rady a tipy, jak doma procvičit učivo zábavnou formou, ale také náměty na jednoduché a přitom efektivní hry, které si doma jednoduše a bez větších nákladů rodiče sami vyrobí a při kterých zábavnou formou procvičí se svými broučky učivo bez nutnosti drilování a počítání nudných sloupečků.   

Děti škola i učení baví,
pokud jim my dospělí nezkazíme jejich přirozenou touhu po vzdělávání
nudným drilem.

Jára Bednářová

Pin It on Pinterest