Jestli má něčeho učitelka 1. stupně přehršel, tak to jsou obrázky od dětí.

(Jestli jste čekali, že napíšu volna nebo peněz, tak opravdu nevěřte všemu, co se v médiích říká a píše. Každý učitel by ten náš propíraný průměrný plat a údajné neustálé volno bral všemi deseti. Taky kdo by nechtěl 3 měsíce volna, v poledne mít doma nohy na stole a už nehnout ani prstem a k tomu dostávat každého 15. v měsíci 30 litrů na účet? My učitelé to prý tak máme, aspoň to tak někteří chytrolíni píší na internetu v diskuzích. Kde k této “zaručené” informaci přišli, to netuším, ale připomíná mi to pohádku o zemi, kde pečení holubi lítali sami do huby. Prostě utopie!)

 

Ale vraťme se k obrázkům.

Hromadí se mi na okně ve třídě, v kabinetu na stole a jeden má přes 10 let své čestné místo v mém šuplíku. Váže se k nezapomenutelné vyučovací hodině.

V té době jsem byla třídní jedné úžasné pětky. Blížila se hodina geometrie. Děti jsem během přestávky několikrát upozornila, že tužky mají mít perfektně ostrouhané, a tak bylo u odpadkového koše pěkně plno. Všichni poctivě strouhali.

„Denisi, nešermuj s tou tužkou, vždyť někomu vypíchneš oko!“

Hodina šlapala jako po másle. Děti rýsovaly a já obcházela kolem lavic, abych tu dovysvětlila, tu pomohla.  Zrovna jsem se začala zezadu sklánět nad Lenkou, abych ji ukázala chybu v nákresu,  když vtom Lenka prudce zvedla ruku, aby si setřepala rukáv.
A v té ruce držela svou perfektně  ostrouhanou tužku!

 

A s naprostou přesností mi ji zarazila přímo do oka.

 

Vykřikla jsem a instinktivně přikryla oko rukou.  Druhým okem jsem zahlédla Lenčin vyděšený výraz. Bojovala jsem s bolestí oka a s žaludkem, který na tu prudkou bolest zareagoval znatelným sevřením.  A pak jsem na vlastní uši uslyšela to, co jsem se bála v duchu byť jen připustit.

„Ty vole! Lenka vypíchla paní učitelce oko!

 

 

Žaludek se mi sevřel ještě více. S jednou rukou na oku a druhou na puse jsem vyběhla  na chodbu. Rozrazila jsem dveře vedlejší třídy.

Následující konverzace dvou vysokoškolsky vzdělaných žen probíhala takto:

„Co je?
„Oko!“
„A?“
„Tužka“
„Vidíš?“
„Nevím!“
„Ukaž!“
„Ne!“
„Ukaž!“
„NE!“

Bála jsem se ruku oddělat. Měla jsem ji mokrou a já se bála, že od krve. Ovšem kolegyně, vycvičená z  podobných reakcí od dětí, mi ruku prostě nemilosrdně odtrhla. Vytřeštila na mě oči a za tu ruku, kterou mi stále držela, mě táhla k ředitelně.
Zatímco ona cestou stihla vlítnout do další třídy a požádat kolegyni o dozor, já stihla zjistit, že mě to oko sice pekelně bolí, ale že na něj vidím. Rozmazaně, ale vidím.
Nicméně výraz zástupce ředitele mě neuklidnil a za 5 minut jsme už seděli v jeho autě a fičeli do blízké nemocnice.

 

Tam jsem se naštěstí dozvěděla, že mé drahé oko je zcela v pořádku. Lenka minula vše důležité a její tužka se zabodla pouze do bělma, které se díky ráně celé podlilo krví, takže jsem vypadala jako rudooká příšerka.
Vlhká ruka i rozmazané vidění bylo jen díky slzám, které mi z oka neustále tekly.

Lékařka mi oko důkladně vyčistila, přičemž nahlas polemizovala nad nebezpečnými pomůckami do geometrie. V tu chvíli mě polilo horko – co kdyby Lenka zrovna rýsovala kružnici?

Nakonec mi ošetřující lékařka napsala recept na mast i kapky a se slovy:
„Pozdravujte děti!“  mě propustila z ordinace.

Když jsem se za necelou hodinku vrátila do třídy, čekal na mě na tabuli tento připnutý  obrázek s úderným heslem:

 

„Ať oko máte nebo ne, vaše učení  v naších mozcích  zůstane!“  

 

 

No nejsou děti prostě úžasné? 🙂 

PS: Perfektně ostrouhané tužky vyžaduji v geometrii i nadále. Jen už  nepřepadávám děti během hodiny nečekaně z týlu.

 

 

Jára Bednářová

Mám 18 let zkušeností jako učitelka 1. stupně ZŠ. Ukazuji rodičům, jak přežít školní docházku svých dětí s úsměvem. Propaguji myšlenku, že k lepšímu pochopení a zapamatování si učiva je nutné zapojit nejen myšlení, zrakovou a sluchovou oporu a pohyb, ale hlavně – zábavu! Více se dočtete zde Můj příběh Mnoho námětů, jak doma nešedivět nad úkoly svého potomka, ale v klidu si u toho popíjet kávičku najdete Tady .


Pin It on Pinterest

Share This