Každý z nás občas zažívá ten pocit, kdy má před sebou na své životní cestě najednou rozcestí a nezbývá nic jiného, než se rozhodnout jen pro jednu cestu. A přitom tak strašně moc chceš jít po obou. Jenže to nejde. Už jen sedět s jedním zadkem na dvou židlích je obtížné… a jít najednou po dvou různých cestách prostě nejde vůbec.  

Přesně takové rozcestí přede mnou bylo na jaře loňského roku. 

Co dělat? Jít jednou cestou a dělat dál co mě baví? Tuhle cestu přece znám. Tou cestou jsem šla už léta a vím co mě na ní dál čeká. Jistota.

Nebo se vydat tou druhou. Tou novou cestou, která člověka tak láká, jenže cestou naprosto neznámou? Neprobádanou? Nejistota.

Koho se zeptat? Nikde rozcestník s nápovědou, kompas je k ničemu…

 

 

Bohužel za námi nemůže přijít naše budoucí Já a říci: „Hele, tahle cesta fakt ne!“

Takže je to jen na našem stávajícím Já, které pak dny a týdny nespí a přemýšlí: “Tak co? Kterou cestou půjdeš?”

A když nechceš přešlapovat na jednom místě, musíš se prostě jednoho dne rozhodnout a udělat ten první krok. Ještě stále váháš, ale tvé Já na tebe křičí: “Tak na co čekáš?” 

A já nakonec udělala první krok z cesty druhé, neprobádané a neznámé.

 

Na jaře 2017 jsem se rozhodla opustit místo učitelky. 

Od září tohoto školního roku už neučím.

 

Opustila jsem to, co mám stále ráda. Ale opustila jsem to pro věc, kterou mám ještě raději. Rozhodla jsem se na full time věnovat svému projektu Škola zvesela, protože kontakt s vámi mě baví a naplňuje. A taky jsem konečně mohla kývnout i na mnohé spolupráce v dalších projektech, které se k mému oboru vážou a na které dosud nebyl čas.

 

Neodcházelo se mi zrovna lehce.

Povolání učitelky mě vždycky bavilo. Práce s dětmi je úžasná a tolik naplňující. Ke všemu jsem učila na úžasné škole. Taky se mi honily hlavou strachy. Strachy, že mi bude výuka chybět. Že ztratím přímý kontakt se školstvím jako takovým. Ale už jsem byla na cestě, už jsem vykročila.

Mám za sebou téměř celé první pololetí.

Můžu si dát první vysvědčení.

Známkovat se ale nebudu, dávám přednost slovnímu hodnocení.

 

Kontakt s dětmi si naštěstí vynahrazuji soukromým doučováním a  v brzké době plánuji i živé workshopy pro větší skupinky dětí. A co se týče profesionální stránky – stalo se něco, co mě při mém přešlapování na rozcestí vůbec nenapadlo. Kontakt se školstvím jsem neztratila, naopak jsem získala spoustu svobodného a volného času k získávání informací nových.

Otevřela se mi brána k cestě za daleko větším poznáním.

 

Díky volnému podnikání mám možnost poznávat vzdělávání dětí i v jiných zemích. Na podzim jsem tak měla v norském skanzenu Norsk Folkemuseum příležitost sledovat hned několik školních výprav. Naprosto mě totiž zaujal počet dospělých na každou dětskou skupinu. Na cca 20 dětí bylo vždy 4 – 5 dospělých. U první skupinky jsem si myslela, že je to jen náhoda, jenže všechny ostatní mě vyvedly z omylu! Zajímavý byl taky vysoký výskyt mužů. V jedné skupině mateřinek, dětí ve věku asi 2 – 4 roky, byli do jednoho všichni z dospěláckého dozoru muži. Každý měl na starost 3, 4 děti, se kterými si povídali a maximálně se jim věnovali. Občas jsem si proto musela připomínat, že se divit sice můžu, ale mám u toho aspoň přestat zírat s otevřenou pusou. 😀
Když si představím naše české školní výpravy, kde je údajně dostačující na počet do 24 dětí jen jeden jediný pedagog… co dodat. Opravdu je smutné, že někde to jde a v Česku ne!

 

 

V prosinci mě pro změnu zaujalo školství v Dominikánské republice. Na venkově je škola vlastně jen malá budova s jednou velkou místností a dětmi různého věku. Zaprášené silnice brázdí klasický americký SCHOOL BUS  a děti tam nosí školní uniformu. Bleděmodrou polokošili, chlapci béžové kalhoty a děvčata béžovou sukni. Při jedné zastávce jsem se dala do řeči s tatínkem dvou chlapců. Starší klučina – dvanáctiletý Miquel  – ovládal angličtinu a nadšeně mi vykládal, že ho škola baví, že jednou bude lékařem. Jeho tatínek se živí pěstováním ovoce a většinu svého výdělku investuje právě do vzdělávání svých dětí, aby mohly pokračovat na střední škole.  Věří v jejich lepší život, než vede on sám v chudinské oblasti.

Místa, které jsme v Dominikánské republice navštívili byla opravdu velmi chudá. Většina populace se živila výhradně pěstováním a prodejem ovoce turistům, domky byly malinkaté, stroze zařízené. Přesto útulné a téměř z každého domečku vybíhaly rozesmáté děti. Nejzářivější a vlastně i nejčistější budovou byly většinou právě školy.

Asi bychom my tady ve střední Evropě měli mít častěji na mysli, o kolik mají naše děti jednodušší přístup ke vzdělávání, k plnění svých snů ohledně budoucího povolání. Podporujme je proto, jak to jen v naších možnostech je.

 

Díky svobodnému rozhodování o svém volném času a investicích,

mám také možnost navštívit daleko více školení a seminářů.

Mohla jsem se tak zúčastnit například dvoudenního skvělého školení, které bylo věnováno matematice v rámci montessori pedagogiky a o kterém vám již brzy přinesu podrobnou reportáž. Zajet si do Prahy na zajímavou přednášku, nebo se přihlásit na několikadenní seminář o metodě čtení Sfumato. Mohu vám tak zprostředkovávat a předávat nové a zajímavé poznatky ze svého oboru.

 

A tak si vlastně celé toto první pololetí prožívám svou dospěláckou Školu Zvesela, kdy s nadšením získávám nové poznatky pro svou další práci.

 

Jsem ráda, že jsem tenkrát na tom rozcestí ten krok udělala. Že se můžu věnovat své profesi s novým rozhledem a novými možnostmi. Tahle cesta je přínosem.

 

A jak tahle celá cesta vlastně vznikla na samém začátku?

 

Jak vznikla Škola zvesela? 

 

Nápad na tento projekt mi vnukla má kamarádka během našeho rozhovoru na jedné thajské pláži v roce 2015. Od samého začátku jsem se pro tuto myšlenku nadchla. Vždyť to byl skvělý nápad – šířit myšlenku hravého vzdělávání nejen mezi mé žáky a mé kamarádky. Vždyť tohle by mělo znát co nejvíce rodičů! Začala jsem hledat způsob, jak na to. A tak jsem zase stála na rozcestí.

Tady jsem ale nápovědu našla.  Dobrou vílu, která mi radila, jak celý program Škola zvesela zrealizovat. 

Ta dobrá víla není pohádková bytost, ale člověk z masa a kostí.

Moje kamarádka Stáňa Stiborová, bez které by nikdy tento web nevznikl.

 

Její úžasné tipy a rady jsem čerpala z kurzu, který mi pomohl vzdělat se v mnoha oblastech. Kurz je moje srdcovka, díky které šlape celý kolos Škola zvesela a kterou právě z toho důvodu ráda doporučuji dál. Tak jako si rodiče doporučují skvělou školu pro děti, tak přesně tak já vám doporučuji tuhle skvělou školu pro dospěláky.

Stánin kurz se otevírá jednou ročně. Právě TEĎ. 

Pokud také stojíte na rozcestí a láká vás nová cesta, nechte se vést.

 

Více o kurzu zde >>>

Jára Bednářová Jára Bednářová

Mám 18 let zkušeností jako učitelka 1. stupně ZŠ. Ukazuji rodičům, jak přežít školní docházku svých dětí s úsměvem. Propaguji myšlenku, že k lepšímu pochopení a zapamatování si učiva je nutné zapojit nejen myšlení, zrakovou a sluchovou oporu a pohyb, ale hlavně – zábavu! Více se dočtete zde Můj příběh Mnoho námětů, jak doma nešedivět nad úkoly svého potomka, ale v klidu si u toho popíjet kávičku najdete Tady .


Pin It on Pinterest

Share This

Děkujeme za sdílení.