Ne, nebudu psát o sprostých slovíčkách, které děti ve třídách používají. (A že by to bylo téma rozsáhlé, protože peprné výrazy mnohdy padají i z úst roztomilých princezen.) Budu mluvit o slovíčkách tak nějak celkově. Někteří rodiče si totiž nějak přestávají uvědomovat, jakou má takové slovo moc.
Uvedu pár příkladů z učitelské praxe:
Je 1. září a do třídy vchází rodiče s dětmi. Někteří natěšení a s úsměvem, jiní se zakřiknutě koukají po ostatních. (Jestli teď nevíte, zda mluvím o dětech nebo rodičích, tak celkově o všech.)
Teď by to mělo pokračovat nějak takhle: Rodiče pozdraví vždy, děti většinou ano a pokud ne, jsou pobídnuty k pozdravu svými rodiči.
Ale jestli si myslíte, že je toto jasným a nediskutovatelným pravidlem, tak to jste na omylu. Začíná se čím dál častěji stávat, že dítko nepozdraví a rodiče to tiše přejdou.
Může to vypadat třeba nějak takto:
1. září vtrhl do třídy i jistý Pepíno. Rozrazil dveře, zařval: „Čus lidi,“ srazil židli a následně spadl, protože zakopl o aktovku své budoucí spolužačky.
„U nás se vítáme slovy dobrý den,“ reagovala učitelka na jeho pozdrav a postavila židli na všechny čtyři. Načeš se ode dveří familiárním tónem ozval mužský hlas: „Jó, s naším Pepínem si užijete legrace, to se máte na co těšit, paní učitelko.“ (Ne, nepozdravil.)
Do třídy vešel další chlapec. Učitelka se na něj usmála a pozdravila. Chlapec se usmál také, ale mlčel. Tentokrát reagovala matka: „Náš Oliverek prostě šetří slovy!“ A od srdce se zasmála svému vtipu. Ne, také nepozdravila a šla dál do třídy.
Takové příběhy vedou k zamyšlení. Nejsme přece jen moc nároční, když chceme po dětech, aby v 6 či 7 letech dokázaly slušně pozdravit při vstupu do místnosti? Vždyť to už neumí ani dospělí.
Odpověď je jasná: NE!
Dle psychologů má 6leté dítě zvládat zdravit dospělého. Svědčí to o optimální sociální zralosti.
Ale jak to mají asi ty děti vědět, pokud je k tomu coby rodiče nevedeme? Kdypak si asi Pepíno i Oliverek uvědomí, že pozdrav je součástí každodenního života a že se prostě v rámci slušného chování ještě stále používá? Kdo je to naučí, když sami rodiče nejdou příkladem?
Ano, je to tak. Jsme příkladem svým dětem. A měli bychom si to denně připomínat.
Uvědomujeme si vůbec, jakou máme v tomto směru moc?
Odpověď jsem dostala nedávno v obchodě. V kabince, během zkoušení několikerých riflí, jsem vyslechla následující telefonní rozhovor z vedlejší kabinky.
„Prosím tě, vždyť ona je úplně blbá! Představ si, že si mě pozvala na kobereček a rozčilovala se, že je divoký, neposlouchá, prý dokonce ubližuje ostatním dětem. No, určitě ne jen tak, beztak ho provokují a on se jen brání. Jsem jí říkala, že je prostě živější.“ (Záhy jsem pochopila, že ta „blbá“ je učitelka jejího syna.) … „No, přesně! Jsem jí řekla, že já ho ve třídě vychovávat nebudu. Co si jako myslí? Když si neví rady se sedmiletým děckem, tak ať jde sedět někam k pokladně. Od čeho tam je?“ … „Ale tak jasně, známe přece Ondráška, je prostě divočejší, ale já s tím problém nemám, jestli ona ano, není to můj problém. Co mi je jako do toho, že ona si chudinka ani nemůže zajít o přestávce na záchod, protože nemůže našeho Ondru nechat bez dozoru? … Ty, já musím končit. Jo, stavím se, pa.“ … „Ondro, jdeme!“
COŽE?
Tak on to celé slyšel i její syn!?
Zůstala jsem na sebe koukat do zrcadla. V úžasu! Ale nebylo to kvůli skvěle padnoucím džínám. Uvědomuje si vůbec ta maminka, že pokud takto mluví o učitelce před synem, že ten ji nebude ve škole nikdy respektovat a problémy se budou jen prohlubovat? Co zmůže učitelka, o které sedmileté dítě „ví“, že je úplně blbá?
Netvrdím, že rodiče musí za každou cenu souhlasit se vším, co učitel řekne. Bohužel i já jsem zažila učitelku, která učila tak nějak proto, že jí nic jiného nezbylo a zjevně ji práce nebavila. Už jen proto, že jsem z oboru a vím, že se vše dá dělat i jinak, jsem doma pěnila o to více. Ale nikdy (!) u toho dcera nebyla. A ani na konci školního roku, kdy jsem koupila kytici paní učitelce hlavně od radosti, že odchází na jinou školu, dcera neznala na svou třídní můj, řekněme, celý a neuhlazený názor.
Uvědomme si, že děti jsou jako houby, které do sebe vsakují vše, co my kdy před nimi uděláme nebo řekneme. A čím více se to opakuje, tím větší to má šanci v dětech zakořenit. Tak, jak se chováme my, tak se chovají i naše děti. To, co říkáme my, budou říkat i ony.
Uvedu ještě jeden příklad, tentokrát ze své praxe.
Měla jsem ve třídě chlapce (opět třída prvňáčků), který jednoho dne zařval na svou spolužačku:
„Seš tlustá a pitomá kráva.“
„Petříku, proč tady říkáš takové ošklivé věci, co ti Alenka udělala?“
Čekala jsem odpověď ve stylu: protože mě žduchla, protože mě naštvala, protože mi vzala tužku…ale vzteklá odpověď zněla takto:
„Taťka tak taky říká mamce, tak co!“
Uf! Na každé třídní schůzce jsem si na to vzpomněla. Pokaždé, když jsem maminku někde potkala. Ale maminka neměla ani tušení, co o jejím manželství Petřík prozradil.
Ono spousta rodičů by byla překvapena, co o nich dokáží jejich děti bezelstně jednou větou prozradit. Ale nemůžou za to ty děti. My sami si tvoříme svou vizitku.
Práce učitelky mi dala a dodnes dává hodně. Třeba právě i zpětnou vazbu, jakou moc má na děti náš vzor a naše slova.
PS: Příběhy jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná…nebo…že by? 😉
