Ne, nebudu psát o sprostých slovíčkách, které děti ve třídách používají. (A že by to bylo téma rozsáhlé, protože peprné výrazy mnohdy padají i z úst roztomilých princezen.) Budu mluvit o slovíčkách tak nějak celkově. Někteří rodiče si totiž nějak přestávají uvědomovat, jakou má takové slovo moc.

Uvedu pár příkladů z učitelské praxe:

Je 1. září a do třídy vchází rodiče s dětmi. Někteří natěšení a s úsměvem, jiní se zakřiknutě koukají po ostatních. (Jestli teď nevíte, zda mluvím  o dětech nebo rodičích, tak celkově o všech.) Teď by to mělo pokračovat nějak takhle:  Rodiče pozdraví vždy, děti většinou ano a pokud ne, jsou pobídnuty k pozdravu svými rodiči.
Ale jestli si  myslíte, že je toto jasným a nediskutovatelným pravidlem, tak to jste na omylu. Začíná se běžně stávat, že dítko nepozdraví a rodiče to tiše přejdou. A pokud se vám toto zdá nevhodné, tak raději ani nečtěte, co bude následovat.

Onoho 1. září  totiž vtrhl do třídy i jistý Pepíno. Rozrazil dveře, zařval: „Čus lidi,“ srazil židli a následně spadl, protože zakopl o aktovku své budoucí spolužačky.  „U nás se vítáme slovy dobrý den,“ reagovala učitelka na jeho pozdrav a postavila židli na všechny čtyři.  Načeš se ode dveří  familiárním  tónem ozval mužský hlas: „Jó, s naším Pepínem si užijete legrace, to se máte na co těšit, paní učitelko.“ (Ne, nepozdravil.) Do třídy vešel další chlapec. Učitelka se  na něj  usmála a pozdravila. Chlapec se usmál také, ale mlčel. Tentokrát reagovala matka: „Náš Oliverek prostě šetří slovy!“ A od srdce se zasmála svému vtipu. Ne, také nepozdravila a šla dál do třídy.

To  vede k zamyšlení.  Nejsme přece jen moc nároční, když chceme po dětech, aby v 6 či 7 letech dokázaly slušně pozdravit při vstupu do místnosti? Vždyť to už neumí ani dospělí.

Odpověď je jasná: NE! 

Dle psychologů má 6leté dítě zvládat zdravit dospělého. Svědčí to o optimální sociální zralosti. 

Ale jak to mají asi ty děti vědět, když je k tomu rodiče nevedou?  Kdypak si asi Pepíno i Oliverek uvědomí, že pozdrav je součástí každodenního života a že se prostě v rámci slušného chování ještě stále používá? Kdo je to naučí, když sami rodiče nejdou příkladem?  

Ano, je to tak. Jsme příkladem svým dětem. A měli bychom si to denně připomínat.

Uvědomujeme si vůbec,  jakou máme v tomto směru moc?

Odpověď jsem dostala nedávno v obchodě. V kabince, během zkoušení několikerých riflí, jsem vyslechla následující telefonní rozhovor z vedlejší kabinky.

„Prosím tě, vždyť ona je úplně blbá! Představ si, že  si mě pozvala na kobereček a rozčilovala se, že je divoký, neposlouchá,  prý dokonce ubližuje ostatním dětem. No, určitě ne jen tak, beztak ho provokují  a  on se jen brání. Jsem jí říkala, že je prostě živější.“ (Záhy jsem pochopila, že ta „blbá“ je učitelka jejího syna.)  …  „No, přesně! Jsem jí řekla, že já ho ve třídě vychovávat nebudu. Co si jako myslí? Když si neví rady se sedmiletým děckem, tak ať  jde sedět někam  k pokladně. Od čeho tam je?“ …  „Ale tak jasně, známe přece Ondráška, je prostě divočejší, ale já s tím problém nemám, jestli ona ano, není to můj problém. Co mi je jako do toho, že ona si chudinka ani nemůže zajít o přestávce na záchod, protože nemůže našeho Ondru nechat bez dozoru? Ty, já musím končit. Jo, stavím se, pa.“ …  „Ondro, jdeme!“

COŽE?

Tak on to celé slyšel i její syn!?

Zůstala jsem na sebe koukat do zrcadla. V úžasu! Ale nebylo to kvůli skvěle padnoucím džínám.  Uvědomuje si vůbec ta maminka, že pokud takto mluví o učitelce před synem, že ten ji nebude ve škole nikdy respektovat a problémy se budou jen prohlubovat? Co zmůže učitelka, o které sedmileté dítě „ví“, že je úplně blbá?  

Netvrdím, že rodiče musí za každou cenu souhlasit se vším, co učitel řekne. Bohužel i já jsem zažila učitelku, která učila tak nějak proto, že jí nic jiného nezbylo a zjevně ji práce nebavila. Už jen proto, že jsem z oboru a vím, že se vše dá dělat i jinak, jsem doma pěnila o to více. Ale nikdy (!) u toho dcera nebyla. A ani na konci školního roku, kdy jsem koupila kytici paní učitelce hlavně od radosti, že odchází na jinou školu, dcera neznala na svou třídní můj  řekněme celý a neuhlazený názor. 

Uvědomme si, že děti jsou jako houby, které vstřebávají vše, co my kdy před nimi uděláme nebo řekneme. A čím více se to opakuje, tím větší to má šanci v dětech zakořenit.  Tak, jak se chováme my, tak se chovají i naše děti. To, co říkáme my, budou říkat i ony.

Uvedu ještě jeden příklad, tentokrát  ze své praxe.
Měla jsem ve třídě chlapce (opět třída prvňáčků),  který  jednoho dne zařval na svou spolužačku:
„Seš tlustá a pitomá kráva.“   
„Petříku, proč tady říkáš takové ošklivé věci, co ti Alenka udělala?“   
Čekala jsem odpověď ve stylu: protože mě žduchla, protože mě naštvala, protože mi vzala tužku…ale vzteklá odpověď zněla takto:

„Taťka tak taky říká mamce, tak co!“

Uf!  Na každé třídní schůzce jsem si na to vzpomněla. Pokaždé, když jsem maminku někde potkala. Ale maminka neměla ani tušení, co o jejím manželství Petřík prozradil.

Ono spousta rodičů by byla překvapena, co o nich dokáží jejich děti bezelstně jednou větou prozradit. Ale nemůžou za to ty děti. My sami si tvoříme svou vizitku.

Práce učitelky mi dala a dodnes dává hodně.  Třeba  právě i zpětnou vazbu, jakou moc má na děti náš vzor a naše slova.

PS:  Příběhy jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná…nebo…že by?  😉 

Jára Bednářová Jára Bednářová

Mám 18 let zkušeností jako učitelka 1. stupně ZŠ. Ukazuji rodičům, jak přežít školní docházku svých dětí s úsměvem. Propaguji myšlenku, že k lepšímu pochopení a zapamatování si učiva je nutné zapojit nejen myšlení, zrakovou a sluchovou oporu a pohyb, ale hlavně – zábavu! Více se dočtete zde Můj příběh Mnoho námětů, jak doma nešedivět nad úkoly svého potomka, ale v klidu si u toho popíjet kávičku najdete Tady .


Pin It on Pinterest

Share This