Domácí vzdělávání!  Tolik diskutované téma mezi odborníky i laickou veřejností. Má své  vášnivé zastánce i odpůrce. Proč se vlastně někdo rozhodne pro domácí vzdělávání?  Jak to celé funguje?   Přečtěte si první část rozhovoru se Stanislavou Kratochvílovou,  maminkou 4 dětí, která  se  pro domácí vzdělávání rozhodla už před 11 lety.

 

                                         

 

Proč ses rozhodla pro domácí vyučování? Co k tomu vedlo? Kdy a proč vůbec přišel ten první impuls?

 

První impuls si pamatuji úplně přesně. Byli jsme tehdy na dovolené. Nejstarší dcera byla teprve 4letá, v náruči jsem měla mladší dcerku v kojeneckém věku. Účastnili jsme se aktivní dovolené, plné přednášek a diskuzí. A protože se psal rok 2002 (památný to rok pro všechny, kteří bydlí u vody), byly strašné povodně a stále pršelo, zrušili jsme i dobu osobního volna odpoledne. Místo toho se vždy přihlásil k besedě někdo, kdo zažil nebo viděl něco zajímavého pro ostatní. No a najednou jsem se ocitla na besedě s Magdalenou Sejkovou (tímto jí moc zdravím!), která tehdy učila v domácí škole svého synka. Myslela jsem, že se mi to zdá. Byla jsem úplně ohromena a konsternována, že něco takového existuje! Nemohla jsem to svoje nadšení vůbec pobrat – což ale vůbec neznamená, že bych na něco takového měla někdy sama jak se říká “koule” 😀

No a s tím souvisí další tvoje otázka – co mě k tomu vedlo? Od té chvíle jsem nespustila možnost, učit svoje dítě doma, z hlavy. Vůbec jsem si to v té hlavě nepěstovala, ale ono se mi to tam stále plížilo a plížilo.  A většina lidí by čekala, že jsme s manželem hledali pádné důvody, PROČ učit svoje dítě doma. Ale nebylo to tak, bylo to přesně naopak. V době zápisů jsem zjistila, že marně hledám důvod, proč dcerku do té školy dát. Možná se vám to zdá podivné, ale já kromě pochyb o sobě samé, v té době v hoooodně netradiční roli domácí učitelky, žádný pádný důvod nenašla. Minimálně ne takový, aby vyvážil hned několik nevýhod, které mi přinášela dceřina docházka do klasické školy. Takže jsme s manželem skočili do vody a začali se učit plavat.

 

Jak na to reagovalo okolí, rodina?

 

Tak stěžejní byl, je a bude pro mne vždy manžel.  Tam jsem to měla velmi působivé. On totiž neváhal ani minutu. Co minutu, ani sekundu. Ani si nepamatuji, zda na té památné besedě o domácí škole se mnou byl celou dobu. Zatímco já se snažila sehnat nějaké relevantní informace a stále jsem se ujišťovala, zda jsem “ta pravá” být s vlastním dítětem ještě o nějaký ten rok déle, on se jen usmíval a říkal: Já o tom vůbec nepochybuji!  Na druhou stranu ale situaci nezlehčoval, protože věděl, že pro mě to znamená “práci” se 4 dětmi 24 hodin denně na plný úvazek, protože školka se u nás nějak nekonala. 3 děti byly na světě a 4. na cestě.

Rodina reagovala také skvěle. Nejprve to byl celkem šok, přeci jen, vytasit na rodiče takovou informaci po letech, kdy oni vyrůstali v době normalizace, je celkem odvaz. Ale moji rodiče se snaží vždy přijmout rozhodnutí svých dětí, i kdyby s nimi nesouhlasili, a ještě k tomu přidají svoji pomoc. Mojí mamině taky moc moc pomohlo “náhodné” setkání se svojí dávnou spolužačkou na dovolené, před tím, než dcerka nastoupila do první třídy. A ta shodou okolností měla snachu, která doma vzdělávala. Považte tu náhodu – třeba v celém východočeském kraji jsme v té době byli skutečně jen my! Jediná rodina! A moje maminka se s někým takovým potká; na dovolené. 🙂 Vtipné!
Prostě věřte svým rozhodnutím ohledně vašich dětí – vesmír si to už porovná sám, abyste je mohli uskutečnit.

 

Jak reagovali na  spádové škole?

 

Bez problémů. Šla jsem to oznámit osobně a paní zástupkyně ředitelky absolutně profesionálně zareagovala. Na tu dobu! Skutečně má můj obdiv dodnes. Paní ředitelka měla nějaké poznámky k mýtům ohledně socializace. To je ale pochopitelné, pokud o tom skutečně nic nevíte a setkáte se s tím poprvé. Spoustu pedagogů myslí tuto “péči” opravdu upřímně a v zájmu dítěte z jejich úhlu pohledu. Otázkou je, zda jsou ochotni si dále o tomto něco zjistit nebo zůstanou u opakování těchto mýtů. Doporučila jsem paní ředitelce nějaké studie vyvracející tento mýtus a v dobrém jsme se rozloučili.

 

Jak dlouho jste to vyřizovali? Kolik to stálo úsilí, papírování…?

 

Ze zákona vyplňujete jen pár dokumentů. A každá škola vám s tímto samozřejmě pomůže. Ideální je vždy najít si školu, která s tím má praktickou zkušenost, případně má na to asistentku, metodičku, která se tím dlouhodobě zabývá nebo dříve učila i své děti doma. Tam máte potom naději, že nejen papíry, ale hlavně samotný průběh a především hodnocení bude probíhat profesionálně.

K povolení individuálního vzdělávání (t.j. oficiální název, nikoli domácí škola, jak se někdy myslí)  potřebujete potvrzení z pedagogicko psychologické poradny, že pro dítě je tato forma vhodná, a potom doložení dosaženého vzdělání rodiče. Pro první stupeň středoškolské a pro druhý vysokoškolské.

 

Jaký byl začátek, co na to děti ?

 

Ani už nevím, zda si to pořádně vybavím. Víte, ono rodiče občas mají pocit, že toho 1. září se stane něco jako veliký třesk – do teď jsme si hráli a TEĎ se budeme UČIT. Ale to je jen v našich hlavách. Děti si hrají a učí pořád a my s nimi, dokud tomu nezačneme říkat ŠKOLA. Dítě s námi od malička tráví čas, učíme ho všechno. Jíst, čůrat, mluvit, pozdravit, poprosit, stavět kostky, odpovídáme na otázky a tak dále. Myslíte, že by dítě přestalo svůj vývoj, kdyby nešlo v 6 letech do školy? Ale nikoliv, začalo by se vás ptát na písmenka a čísla samo. Takže pak místo čůrání řešíte, jak roste kytka a jak se píše psací Q a počítáte příklady v obchodě při nákupu. Prostě pokračujete v tom, co jste dělali dříve.

A vlastně vybavuje se mi památná věta Hanky Tůmové, u které jsme byli zapsaní. Ona tvrdí, že si to nepamatuje, ale líp to po loučení po zápisu říct nemohla: “Jo – a hlavně ji moc neučte!” 🙂   A měla pravdu!

 

                            ∗

 

Jak u Kratochvílů probíhá běžný školní den? Jak je to s tolik diskutovanou socializací dítěte?
To, i odpovědi na další otázky, se dočtete  v této druhé části rozhovoru. 

 

 

 

“Mám obrovské štěstí, že povolání architektky je zároveň mým koníčkem. V roce 2003 jsme založili společně s manželem Davidem ateliér k2-architketi, v roce 2012 FRAMarchitects, se zaměřením na alternativní, nízkoenergetické a pasivní stavby. V roce 2013 jsme začali psát web i-staveniste.cz o tom jak začít stavět a vybudovat
domov svýh snů. S manželem a čtyřmi dětmi žijeme v pasivním domě ze zdravých přírodních materiálů, který jsme s i sami navrhli a postavili. Všechny děti vzděláváme doma. Domácí škola je mojí srdeční záležitostí, proto jsem začala pracovat jako asistentka pro rodiny vzdělávající svoje děti doma, spolupracuji už se 4mi základními školami. Sama jsem na jedné z nich také pracovala na druhém stupni jako učitelka.”
Ing. arch.Stanislava Kratochvílová

 

 

 

 

 

Více pomůcek na přípravu do školy ZDE.

 

 

Jára Bednářová Jára Bednářová

Mám 18 let zkušeností jako učitelka 1. stupně ZŠ. Ukazuji rodičům, jak přežít školní docházku svých dětí s úsměvem. Propaguji myšlenku, že k lepšímu pochopení a zapamatování si učiva je nutné zapojit nejen myšlení, zrakovou a sluchovou oporu a pohyb, ale hlavně – zábavu! Více se dočtete zde Můj příběh Mnoho námětů, jak doma nešedivět nad úkoly svého potomka, ale v klidu si u toho popíjet kávičku najdete Tady .


Pin It on Pinterest

Share This