Kdo jsem…?

                                         …jsem učitelka!

A to by mohlo asi stačit. To už je přece diagnóza sama o sobě, jak se mnohdy dočítám od rádoby drsných přispěvovatelů internetových diskuzí.

Ale já teda začnu pěkně od začátku.

Samozřejmě jsem chtěla být učitelkou od dětství.

Zatímco jiné holčičky chtěly být zpěvačkami, princeznami nebo baletkami, já si posadila na postel všechny své panenky, položila před ně pastelku s kouskem papírku a učila je číst a psát.
Kupodivu mě to nepustilo ani na 2. stupni. (Teda ty panenky mě pustily, jen moje přání být učitelkou se mě drželo jako klíště.) A přestože výchovná poradkyně demonstrativně omdlévala nad mým kádrovým profilem (čímž na sebe kapičku práskám svůj věk), přece jen jsem se na tu prestižní školu, kterou bezesporu střední pedagogická škola v té době byla, dostala.
Jenže puberta a jiné zájmy vykonaly své a já po maturitě najednou na výšku jít nechtěla. Takže učit se nešlo, šlo se vychovávat do školní družiny.

Po několika letech mi začalo být přece jen líto, že jsem se vzdala svého snu z dětství a ze dne na den jsem se rozhodla – našla jsem si místo učitelky na 1. st. a podala přihlášku na magisterský obor pedagogického směru.

Opravdu skvělý nápad! Při zaměstnání a se dvěma dětmi.

Dopoledne v práci, odpoledne nad seminárkami a nad učením třeba o divných diagramech pana Venna či podobných „velepotřebných“ věcí do praxe. Kolikrát jsme si se spolužačkami poslechly od docentů a profesorů, že oni sice ví, že toho máme hodně, ale zadarmo nám to dát nemůžou. A nedali! Kolikrát jsem doma brečela, že se to všechno nedá zvládnout…nicméně dál jsem odhodlaně platila za nerozvážnost z mládí.
Nakonec jsem se dočkala a po 4 letech tvrdé řehole se konečně stala titulovaná MeGeRa.
S odstupem času si říkám, že bych něco takového, jako je studovat při zaměstnání a s rodinou na krku, opravdu nepřála ani největšímu nepříteli…no, i když…

Když se tak zamyslím, není to nadsázka, když řeknu, že škola je celý můj život. Koneckonců – jak jsem do ni v 5 letech nastoupila (ale ano, to číslo JE správně, já opravdu započala školní docházku v 5 letech…za to já nemůžu, za to může moje maminka!), tak jsem z ní nevyšla dodnes.

Vlastně jó, já hlava děravá, vyšla!

Jednou mě napadlo, že by nebylo špatné vyzkoušet si i jiné zaměstnání, třeba něco zcela mimo školství. Jen tak. Pro srovnání. A jak u mě bývá zvykem – prostě jsem to udělala. Odešla jsem tedy ze školy a začala pracovat v úplně jiném oboru, abych po několika měsících v zaměstnání s dvojnásobným platem i pracovní dobou zjistila, že mi výuka, prďolata v lavicích a to vše kolem učení, prostě chybí.

Tak jsem se zase pěkně vrátila tam, kam patřím od svých 5 let – do školy!

A tak učím.

Je fajn splnit si dětský sen.    ☺

Jaromíra Bednářová

 


A kdo je ta druhá?

Taky učitelka, taky jí chtěla být od dětství, taky studovala VŠ při zaměstnání a s rodinou na krku, taky si vyzkoušela jiné zaměstnání…prostě je to jako přes kopírák. Dokonce i výchovná poradkyně reagovala stejně. Takže si přečtěte můj příběh znovu a budete vědět vše i o ní…a o kom?

O mé sestře  – Janě Chamrádové.

 

 

 

 

 

NAŠE PRAXE A ODBORNÁ VZDĚLÁNÍ

 

–   učitelky na 1. stupni základní školy
–   učitelka a vychovatelka u dětí s  vrozenými  vývojovými vadami
–   aktivní práce s dětmi s vadami řeči
–   vychovatelka ve školní družině
–   učitelka v mateřské školce
–   mnoho z praxe vyzkoušeno na vlastních dětech

–  střední pedagogická škola
–  pedagogická fakulta: obor učitelství na 1. st. ZŠ
–  pedagogická fakulta: obor speciální pedagogika
–  pedagogická fakulta:  rozšiřující studium speciální pedagogiky
–  absolvování kurzu pro logopedické asistenty
–  neustálé absolvování dlouhodobých i krátkodobých kurzů a seminářů pedagogického směru

naše články naleznete také  na  webech  www.vasedeti.cz    www.zenyzenam.cz   www.navodyrecepty.sk    www.zenysro.cz   www.podnikanizplaze.cz